Naruto a Naruto Shippuuden

V úvodu bych rád zdůraznil, že Japonci mají jeden z nejoriginálnějších a nejtěžších způsobů psaní na světě, který do žádné jazykové rodiny. Je to také proto, že japonský jazyk používá k vyjádření myšlenek na papír dvou abeced (katakanu a hiraganu) a písma (kandži), které je přejato z čínského písma. Čistě japonských znaků, tj. takových, které čínstina nezná je pouze kolem dvou stovek. Samozřejmě během doby japonci i číňané své znaky zjednodušovali. Lze ovšem říci, že když Japonec napíše nějaký znak, pak Čínan jeho význam pochopí asi v 90 %. Opačně je to taky tak. Jediný, ale zato přímo obrovský rozdíl mezi čínskými a japonskými znaky je ten, že v Číně co znak to jeden význam. To v Japonsku neplatí, zde má znak mnoho výrazu a odvíjí se to od kontextu celé věty. Každý, kdo má zájem se naučit japonsky (na světě je takových lidí asi půl miliónu) musí tyto tři části složitého grafémového systému zvládnout. Je důležité podotknout, že sami Japonci mají s jejich písemným projevem veliké potíže. V roce 1946 vydalo ministerstvo vzdělávání ustanovení, že v tisku a mediích by se mělo psát jenom omezeným počtem znaků. To ovšem neplatí pro vědeckou terminologii a leckdy se ani v krásné literatuře nedodržuje a mnozí Japonci v této chvíli odkládají onu knihu, časopis apod., protože neznají význam oněch znaků a text se stává nečitelným. V japonštine se píše buďto ve sloupcích a to zprava doleva a nebo v řádcích zleva doprava (jako v Evropě).
Výslovnost je pro Čecha velmi jednoduchá. V japonštině je 5 základních souhlásek (A,I,U,E,O) a 13 souhlásek. V japonském jazyce je velmi propracovanou a pro nejaponce velice složitou ta část, která se věnuje zdvořilostím frázím, které jsou zde užívány daleko více než kdekoliv na světě. Podle tohoto "zdvořilostního jazyka" se rozlišují tyto styly: důvěrný, zvořilý, uctivý a formální. Komunikace mluvčího s druhou osobou se stává problematickou, jestliže nesprávnmě odhadne postoj oné osoby ve společenském měřítku a neupraví podle toho svou skladbu vět.
Díky rozložení země jako takové vzniklo mnoho různých dialektů. Ovšem v zásadě se dělí pouze na dvě základní skupiny. Je to západní a východní dialekt. Čím více jsou japonci od sebe vzdálenější tím víc se prohlubují rozdíli v jejich výslovnosti. Je dobré, aby se každý, kdo se chystá spočinout v rozhovoru s pravým nefalšovaným japoncem na tuto skutečnost připravil.
Zajímavou skutečností je to, že jazyk původních obyvatelů japonských ostrovů - Ainů nevykazuje žádné společné rysy.

Kana
Kana je souhrný název pro katakanu a hiraganu, dvě japonské abecedy, v nichž je v každé 48 znaku. Existují však i dvě znělostní znaménka (nigori a marunigori), které množství znaku v jednotlivých abecedách témeř zdvojnásobuje.
Katakana
Katakana se vyznacuje ostrými (špičatými) tahy a používá se pro názvy rostlin, zvířat. Důvod pro toto bylo zjednodušení dřívějších velmi složitých znaků pro jejich názvy. Také se využívá pro přepis nejaponských slov nebo se někdy používá ve smyslu kurzívy pro zvýraznění části v textu.

Hiragana
Hiragana je zaoblenější a je používana pro přepis japonských slov.
V případě, že neznáte kandži platí, že libovolný japonský text se dá napsat pomocí kany. To tedy znamená, že když se naučíš kanu, pak Japonec přečte, co autor napsal. Zde platí, že pokud pisatel nedodrží správný postup psaní znaku, může se stát, že jeho věta nebude k přečtení. Tady je vidět, že se vyplatí strávit víc času při učení kany a dbát na správné tahy KanjiKanji je nejkomplikovanější japonské písmo. Poprvé bylo přineseno do Japonska buddhistiským mnichem před více než 1200 lety. Jsou to čínské znaky, kterých na tisíce, většina symbolů má více než jednu možnost čtení.

ZdroJ:http://sayuri.blog.cz/